NeNávštěva ZOO, aneb přijetí smrti

NeNávštěva ZOO, aneb přijetí smrti

Zase jeden pěkný den a po práci s klienty se s přáteli rozhodujeme, že zajedeme do ZOO. V Praze jsem v ZOO ještě nebyla a tak se těším. Zvířata miluji, je to krása je sledovat, jejich pohyby, barevnost, síla i něžnost, tak se ladím, nu víc těším než ladím. A je to tu. Vystoupíme z autobusu a v tu chvíli bolest a slzy, brána je zamčená, už je zavřeno. Silná bolest, nezadržitelný proud slz. Lidi neřeším, jen je vnímám. Zastavit to nelze brečím a brečím. Bolest ustupuje, mlha se uvolňuje a já vím.

Slyším jak nahlas říkám „Když je to super, tak se to posere“ (silné slovo, ano vím, pokud to někoho pohoršilo, pak se omlouvám, ale tak to je, nebo lépe bylo).

Tento program jsem aktivovala ve chvíli, kdy jsem právě stála před zavřenou ZOO a našla ho následně i díky kamarádce a kolegyni, koučce Noře, která mne provedla kouskem regrese, vzpomínky z dětství. Byl to právě ten bolestný okamžik když jsem ucítila, že táta zemřel. Bylo mi 14 a byla jsem sama doma. Máma i bratr odjeli s taťkou, po téměř hodinovém čekání na sanitku, do nemocnice a já už věděla, že tentokrát se nevrátí. Sen, který se mi již třikrát zdál se tentokrát naplnil.

Tu hodinu před odjezdem jsme si opravdu moc užili. Vzpomínám na tátův humor v té chvíli, kdy jsme koukali spolu na skoky na lyžích a já seděla na ušáku, tedy na tom jednom boku na cosi vzpomínal a vykládal a pak on se svým humorem prohlásil větu, tak Já teď už natáhnu ty papuče. Smáli jsme se, a já i on jsme věděli, že to tak je, že už s tím nic neuděláme, že to není o doktorech, ale o tom, že čas se naplnil. A tak jsme se ještě užívali než dojela ta sanitka, pak už jen kmitali doktoři a rozhodnutí, že děti do nemocnice nemohou. Jo byla jsem pro ně dítě.

Už je to 11 let co podnikám v poradenství pro rozvoj osobnosti, tak to zní oficiálně. Nahoru a dolů. Radost a slabost. Zisky a propady. Houpačka. Dlouho jsem tomu moc nerozuměla, byl to zmatek. Různými technikami jsem opravovala své vzorce. Víte jak to je s tím kovářova kobyla … něco jako že ta kobyla chodí bez bot, tedy bez podkov a tak jsem to mívala i já. Vše o jsem znala a u klientů skvěle fungovalo, ženy se vdávaly, rodily děti, uzdravovali si vztahy, stávali se krásnější, radostnější, spokojenější, jakoby u mne nefungovalo až mi ZOO pomohlo.

ZOO

A pak jsem to díky těšení na zvířátka našla, takový program, posltulát, jednoduše větu, zakořeněnou myšlenku, zkrátka nadprogram

„Když je to super, tak se to posere.“

Tento program, přesvědčení, hluboké ve mně ukryté z té chvíle a lidské bolesti ze ztráty milované bytosti, ve mně stále podvědomě zněl a pracovat. Takovou sílu, tyto zážitky mají a proto je velkou úlevou tuto situaci projít slovně a hlasitě. Je možné takové trauma vyčistit regresní technikou do velké hloubky a je také možné použít techniku „Křeslo“ a tak zvaně VYVYKLÁDAT. Jedna z jednoduchých a přesto tak velmi niterně osvobozujících technik.

Co technikou Křesla přesně myslím?

Křeslo je technika, kterou můžete použít pro emoční úlevu. Záměrem je sobě ulevit a nikoliv blízké osobě uškodit! Na to vždy nutné myslet. Záměr je řídící myšlenka, to proč to vlastně děláme. A zde je nutné si uvědomit, že emoční přetlak nezvládám já a tak to dělám pro sebe. Jasné?

A jak tedy na to? Tak to se dozvíte v mém první e-booku zdarma. A to už brzy.

Když člověk má pocit, že na to sám nemá, pak jistě můžete využít své blízké, které tím také společně osvobodíte nebo se svěřte do péče, těch k nimž máte důvěru. Vím, že velkou pomocí pro mé klienty je ta skutečnost, že jsem ztrátou blízké bytosti prošla a to opakovaně, a tudíž mám kromě schopnosti cítit a vcítit se, také jakýsi nadhled a odstup, které mohou pomoci z dané situace vyjít.

Dál už jít s radostí a vděčností v srdci a také hlubokou vděčností, že ten daný člověk tu v daném čase s vámi byl a to je fakt, to je skutečnost, to je kvetoucí část srdce, to je zahrada vzpomínek, ke kterým se můžeme vždy vracet. To je život sám, ke kterému smrt a znovuzrození zkrátka patří. Je to nesmírná úleva dotáhnout smíření a přijetí smrti táty do opravdové pohody a vděčnosti. Je to krása, kterou oceníte, ať tehdy kdy opravdu tu úlevu zažijete na vlastní kůži.

Máte rádi Šťastné konce ?

Já ano. A kdo vám je může dát? Jen člověk sám sobě. Nu a protože sny je třeba si plnit a uskutečňovat, tak jsem si v čase vánočními nadělila pobyt v té pražské ZOO. Byla to paráda a velmi jsem si to tam užila. Sluníčko nám svítilo celý den a i hroch z vody vylez, aby se představil. Tučňáci mně také moc pobavili, jak švitořili a dováděli. Sovy nás okukovaly. Orel se právě koupal. Žirafy společně obědvaly a já cítila radost z naplněného snu. S čistým štítem a srdcem jsem vzpomínala na chvíle, které jsme s tátou prožili při pozorování a malování zvířat v naší brněnské ZOO. A já odcházela šťastná a smířená, se sebou i s ním.

 Tučňáci

A protože život vnímám jako dar, pak i jeho rozličné formy do něj patří. No a dříve jsem ji neznala, ale dnes mne moc oslovila a líbí se mi a tak bych vám ji i doporučila. Užijte si modlitbičku, píseň Můj Anděli, připomínku toho, že na vše nebo na nic, podle toho odkud na to koukáme, nejsme sami, vždy existují bytosti, které nám mohou pomoci a podpořit nás na naší cestě, ať již to jsou andělé v tělech lidských nebo světelných.

A tak si třebas jen pro radost s Terezkou Kramerovou zazpívejme:

Anděli můj dávám ti svou dlaň, proveď mě údolím, tam kde ztrácím víru a naději, ať světlo objevím.

Vnímám tvoji přítomnost, cítím tvoje křídla, umím si říct o pomoc, nechávám se vést.

Jana Reme

Vnímám krásu, něhu a moudrost života. Již 11 let provádím lidi jejich nitrem. Ukazuji cestu k vnímání krásna venku i uvnitř sebe, motivuji k dojití vytyčených cílů. Učím kresli, malovat, hrát na tibetské mísy a stvářet svá spokojená Já, spokojené tělo i duší. Podpořím vás, protože já sama si své sny plním. Vystavuji, koncertuji a zhubla jsem 30 kg za poslední rok. Můj příběh si přečtěte zde >> Vaše Jana Reme, expertka na radost z kreslení a malování, které je dáno všem cítícím bytostem.

Komentáře